Z přednášky do přednášky

Když se na stěně knihkupectví Jirky Pavlovského objevil reklamní letáček Poutníka s černobílými zmenšeninami obálek chystaných knih, něco v mé paměti se ozvalo. Richard Šusta. To jméno jsem už někdy někde slyšel. Po delším úsilí jsem si vybavil, že bych měl zalistovat staršími čísly Interkomu, a díky jeho webovské podobě (http://www.ikarie.cz/interkom/ nebo http://www.sci-fi.cz/ik/interkom.htm) jsem záhy měl to, co jsem hledal. V Interkomu 13/1994 publikoval Richard Šusta článek „Nad Fomalhiwou se smějí démoni,“ nejinteligentnější kritiku „Stavitelů věží“ Vilmy Kadlečkové, jaká se tenkrát objevila; škoda, že ji přehlušilo bezduché hulákání Rigor Mortis. Začal jsem být zvědavý, jak vypadá Šustův vlastní román Narka.

A naletěl jsem. Tedy aspoň z části. Co se fabulace týče, prokázal Šusta značné schopnosti, ale vypravěčský talent nemá. Neudělá-li nic se svou potřebou neustále čtenáři něco mnohomluvně vysvětlovat, měl by psát náměty pro film.

Připadá mi, že v Narce napsal Richard Šusta své vlastní „Stavitele věží.“ Podobně jako Kadlečková přivádí Šusta své hrdiny do světa vyšších bytostí odkudsi z dalekého vesmíru. Po vědecké stránce je ten svět ještě pitomější („Rozměr… je pouze jednou z měr… Lidské smysly rozlišují pouze pár měr jako tvar, barvy, pohyby, dojemnosti. Časem se jich naučíš zachytit více – mikrovibrace, vhledy, časové mezipřechody. Ale v rozměrech nepostoupíš. Zůstaneš u tří.“), tak jako si Kadlečková nedokáže představit hypnózu bez použití magenergie z argenitu, neobejde se v Šustových představách halucinogenní účinek bez mnohaměrné éterské složky psychojedů (což jsou mimochodem pozůstatky představ našich primitivních předků, že duše musí být něco jako kámen – nějaký jiný, byť nepochybně „vyšší“ druh hmoty, energie), ale kdo čte sci-fi pro vědu? Záleží na příběhu.

Příběh je hodně zajímavý. Věren svým názorům na „Stavitele věží“ zavrhl Šusta představu, že vznešení nadřazení mimozemšťané nás vysoce morálně převyšují, a představuje nám ty „vyšší bytosti“ jako bezohledné sobecké intrikány, jejichž nadřazenost je především výplodem jejich vlastní pýchy. Šusta nedělá žádné zásadní rozdíly mezi mocnými mimozemšťany a mocnými, vysoce postavenými lidmi – ti i oni neustále někoho pronásledují, zrazují, prodávají nebo kupují, mučí a vraždí. Žádat o pomoc má cenu jen toho, kdo na tom vydělá, a jednat o spojenectví lze sotva s někým, komu nejde o krk. Škoda, že to není lépe napsáno!

Šusta, narozdíl od Kadlečkové, neopatřil svůj román dodatky pro pána jeskyně. Budiž mu za to dík? Snad – kdyby je nerozprostřel po celém vyprávění. Kniha je plná přednášek. Neustále někdo někomu něco vysvětluje, ať už postava postavě nebo autor čtenáři. Mám dokonce neblahé tušení, že některé věci jsou pro jistotu odpřednášeny vícekrát. Až žasnu, když si uvědomím, kolik se v té záplavě slov skrývá akce. Být ty přednášky shrnuté do dodatků, aspoň byste je nemuseli číst.

Narka je prý už vyprodána. Možná to má na svědomí efektní obálka (která s obsahem nesouvisí). Divím se však, že nikoho neodradil úryvek umístěný na začátku jako upoutávka. Dost přesně vystihuje, co vás dále čeká. Dejte dobrý pozor na větu: „…zvedla prst a začala přeochotně vysvětlovat,“ – Šusta má prst zdvižený neustále. Zvažte včas, zda jste jeho přednášky ochotni přetrpět, zda vám ten příběh za to stojí. Už dvěma recenzentům za to nepochybně stál – možná jsou u nás čtenáři odolnější a tolerantnější, než bych čekal. Přesto se však odvážím Narku doporučit jen tomu, kdo se se mnou vydrží bavit déle než hodinu, aniž by mi jedinkrát skočil do řeči, a ještě odejde s představou, jaký jsem úžasný společník. Všem ostatním radím počkat, co napíše Richard Šusta příště. Nebo až bude jeho námět zfilmován.