Šusta, jenže první
Jan Matzal, řečený Troska, byl klasik a všichni jsme na něm vyrostli. Jules Verne je rovněž klasik a dodnes jej sbíráme. Spojuje je podobný styl psaní a optimistický náhled na budoucnost - tedy obrovský životní omyl. Budoucnost nám nic dobrého nechystá. Čeká nás jen přelidnění, hladomory, bezskrupulózní nadnárodní korporace (čti mafie nového věku), řada lokálních válek...
...salismorfní ekologická katastrofa, kybersnuff, směrové nukleární pumy, emotové souboje prodejců... dodává za mne Richard Šusta (Narka) v prvním dílu svého nového románu. Nebude to veselý svět. A nebudou to veselí hrdinové. Vlastně to ani nebudou hrdinové. Typ "nechtěného hrdiny", jak jej prosazoval a k absolutní dokonalosti v románu Reparátor přivedl Ondřej Neff, je zde předkládán v nezvykle epické šíři, leč na stále stejně příjemném základě: Události, nezřídka měnící tvář světa, si plynou a ani je nenapadne ptát se několika lidských červů na jejich potřeby, či dokonce přání.
Těsně po celosvětové salismorfní ekologické katastrofě pomřelo sotva pár milionů lidí, ale většina přeživších v sobě nosí její následky: Salismorfní viry nejrůznějších mutací, které se při kontaktu s jiným druhem stávají agresivními a zabíjejí svého hostitele. Skládací manipky, kyslíkové desinfikátory, povolená vzdálenost lidí při rozhovoru a sexuální abstinence se proto staly nezbytnou součástí denního života. S naprostou samozřejmostí se podle nových antivirových nařízení chová i hlavní hrdina románu, Rievan Efer, a to i tehdy, když jej za záchranu života klienta z kybersnuffové firmy na hodinu propustili.
Jenže. V románu vždycky musí být nějaké jenže, protože jinak by nebylo o čem číst, že ano. Jenže jej vzápětí osloví náborový agent obří megakorporace a nabídne mu možnost praxe a získání vytouženého titulu robotika za pět let vcelku monotónní práce pro Euroexpert. Rievan přijme. Jenže. V románu vždycky musí být nějaké jenže, protože jinak... o čem číst... a tak dále, znáte to.
Příběh - i situace hrdinů - se komplikuje, celkově i pro každého zvlášť. Většiny těchto komplikací jsme svědky, neboť autor zvolil méně tradiční způsob vyprávění z pohledů několika hlavních hrdinů, takže jednotlivé části se skládají v plastický obraz světa budoucnosti; ať již jde o širé pláně Ruska stále se zmítajícího ve vnitřních problémech, těsný střed Prahy co finální destinace příslušníků mnoha národů a pronárodů, nebo pod poklopy uzavřené kolonie na Měsíci. A právě Měsíc skrývá mnohá tajemství, vlastní i cizí. Jenže. Jenže tento román je pouze prvním dílem. Část druhá, pod označením Nula mínus, se právě připravuje a zanedlouho bude následovat první svazek na knižní pulty.
Richard Šusta se nám rozepsal. Jeho první dílo bylo jednodílné, druhé už je dvoudílné - tedy nechci vidět tu knihovnu, dostane-li se časem ke dvouciferným číslům. I když (a jenže!) budou-li jeho další knihy napsané tak příjemně a čtivě, a protkány stejným množstvím nápadů, tak se vlastně těším.
(Richard Šusta: Dotek nulačasu - Nula plus. Odp. redaktor: Egon Čierny. Klub Julese Vernea, Praha 2001)
hodnocení: **** Filip Gotfrid
