|
Zatímco Vesmír má jediný začátek, příběhy obvykle potřebují několik zdrojů, aby měly důvod se odklonit od přímky, která je - jak známo díky Euklidovi - nejkratší spojnicí mezi dvěma body, mezi narozením a smrtí. A tak mezi postavami podstatnými pro děj najdeme hlubinnou rybu s telepatickými schopnostmi, počítačového experta českoamerického původu, arabskou dívenku, zvláštním způsobem vybroušené diamanty - a nulačas, podivný fyzikální ne-rozměr našeho světa.
Osudy hlavních hrdinů se klikatí a natřásají. Nešťastně provedený telepatický pokus kombinovaný s ekologickou havárií nastartoval pandemii podivné choroby. Obětí saleky spousta, bacilonosičů ještě mnohem víc - navzájem nekompatibilních, nemohou se s nikým líbat, natož mít děti, Nad tím vším ční (a činí se) několik velkých koncernů bojujících o moc.
V tomhle se brodí hlavní hrdina Rievan - a má toho až po pás a místy až po nosní dírky. Naštěstí je to takový střední týpek, s jakým se snadno ztotožníme - žádný superman přežívající jenom díky svým schopnostem, ani žádný otloukánek, kterého by životem na svém hřbetě nesla vlna náhody. Někdy má víc štěstí, někdy víc smůly, někdy umí, někdy něco pokazí, někdy mu pomůže náhodný přítel, někdy ho potopí dlouhodobý nepřítel. Čtenář ale - na rozdíl od něj - má jednu výhodu, vidí totiž také trochu do zákulisí a díky tomu má přesnější představu o tlacích, v jejichž průsečíku Rievan je.
Autor v ději využil řadu skoro bych až řekl prefabrikovaných motivů SF - psychotronika, zmutovaný virus, počítačové simulace, základny na Měsíci a na Marsu, virtuální realita, mimoprostorová komunikace, jaderná hrozba, postkatastrofický svět a tak dále. Stejně jako u cihel i tady ale výsledek záleží ani ne tak na použitém stavebním materiálu, jako na architektovi. A ten bezpochyby dobrý je.
Při čtení si na konci musíte dost důrazně připomenout, že se jedná o první část a ne první díl - děj je totiž víceméně přerušen, ne sice uprostřed věty, ale ostrým střihem, a nedává čtenáři obvyklý kombinovaný pocit završení a naděje. Při otočení na poslední stranu jsem si připadal jako poslíček, který vstoupil do kabiny výtahu, který tam nebyl...
Myslím, že čtenářský vjem by ještě posílila uvážená redukce a přepracování několika vysvětlujících pasáží téměř vernovského ražení. I když čtenářům představují podstatné informace o světě, ve kterém se děj odehrává, svým statickým charakterem narušují jinak plynulou dějovou linii. Trochu nostalgicky jsem vnímal některá dějová schémata; ony ty světy, které si opakovaně vymýšlíme v návaznosti na naši realitu, musí při dodržování určité logiky být navzájem v něčem podobné - našel jsem tam třeba ohlasy Obchodníků s vesmírem či neffovského měsíčního cyklu.
Román - či přesněji jeho první část, nechvalme, co jsme ještě nečetli - patří do oblasti hard SF, tedy typu tvorby, která u nás není příliš častá. Není to antiutopie a také to není postkatastrofický svět, i když řada prvků tento charakter má. Je to takový průměrný svět - horší než ten předchozí a lepší, než ten následující. Ale zas tak moc skokem se neliší. Určitě v něm najdete spoustu věcí, které byste rádi viděli pod stromečkem - některé, pravda, ne pod svým, ale pod tchýniným. Ale takový už je život, takový melírovaný.
Autor se dotýkal řady SF motivů a zvládl je dobře, nenarazil jsem tam na nic, co by mne tahalo za oči či za uši. Tahle knížka se určitě bude líbit fanouškovi hard SF, který spíše preferuje klidnější dobře propracovaný svět před kyberpunkovou virtuální ponurostí či kulhánkovskou akcí. Opravdu to je, jak sliboval nakladatel, svět, kterého bychom se mohli snadno dožít.
Richard Šusta: Dotek nulačasu
obálka, frontispis: Milan Fibiger
Klub Julese Verna - Poutník, 2003
414 stran, 198 Kč, brožované
ISBN 80-85892-71-5
