Dotek
nulačasu
Richard
Šusta
Část 1. - Nula plus - Ukázka
Log nula plus
Přicházel k sobě po etapách. Napřed si uvědomil drsnou podlahu,
na níž ležel spolu se svým osudem, a v nosních dírkách ucítil proudění
vzduchu. Poté uslyšel šum ventilace a úplně nakonec se mu začal vracet
zrak. Tmu v jeho očích protrhly rozmazané světelné skvrny, které se
postupně zaostřovaly. Nadzvedl hlavu.
Dveře se rozestupovaly a mezi nimi se objevila lesklá hlaveň.
Spatřil ji jako bělavou skvrnu těsně nad podlahou a nedokázal na ni
zareagovat. A těžko by se ubránil, i kdyby si jí všiml a měl čím.
Ruce, které ji držely, zahájily střelbu okamžitě, jakmile se mezera
mezi veřejemi zvětšila na šířku dlaně.
Obkroužila ho blízkost smrti a spolu s ní dotek nulačasu. Jeho
myslí prolétly desítky logů se záznamy zážitků klíčových osob.
Vnímal je zrychleně, jeden za druhým, a prožil mnoho příhod, včetně
svých vlastních, podobně jako umírající prochází prchajícím životem.
Vše sledovaly miliony abonentů a stávaly se svědky dosud pečlivě střežených
tajemství.
Nejstarší log ho vracel o čtrnáct let zpět, na haldu hlušiny
sibiřského dolu Nastasja, kde to vše začalo, a ukazoval události očima
Yinky Owino, černé psychotrony ambiciózní ruské společnosti RuMat,
jejíž existence ovlivnila začátek třetího tisíciletí podobně jako
emoty, globalizace, kybersnuff, saleko, směrové nukleární pumy a nulačas.
L O G Y S L E P C Ů
Yinčina mohyla
KUPUJETE JÍ DIAMANT? Navštivte tedy server Nastasja s nabídkou stejně bohatou jako nová sibiřská naleziště. [gems.nastasja.ru]
Yinka
Owino si na vršku haldy připadala jako zaživa pohřbená na obří
mohyle. Choulila se do medvědího kožichu u dohořívajícího táboráku
a bázlivě pozorovala techniky v černých montérkách, kteří kolem ní
připravovali scénu pro natáčení. Narudlá zář ohně je měnila v přízraky.
Proplétali se mezi břízami, které jim hrozily rozsápáním obřími pařáty,
zpod zakrslých keřů si na ně brousily tesáky bytosti z temných ság a
pod nohama jim sténaly kamenné kosti jejich předchozích obětí, zakryté
děravým rubášem noční oblohy.
Yinka se zachvěla pod tíhou svých vidin. Ukryla spodní ret mezi
zuby, sála sladkou chuť rtěnky a přemýšlela, odkud se bere její
pochmurná nálada. Opět vnímala nebezpečí, jenže tentokrát nedokázala
odhadnout jeho zdroj; vjemy byly příliš beztvaré a nekonkrétní.
Nevypadaly však na ohrožení od konkurenčních sibiřských gangů, spíš
na přírodní katastrofu, jenže jakou? Její prokleté nadání zase
fungovalo jenom napůl, jako obvykle.
Chmury, které ji trápily, odehnalo zesílené dunění vzdálené
elektrocentrály. Strojník Ivan Dvanov ji nahodil už před čtvrt
hodinou, ale až teď, když se diesel dostatečně zahřál, se sepnul
stykač a napájecími kabely začala proudit elektřina. Rozsvítily se
lampy kolem kruhového altánku a poblíž něho zaplála baterie světlometů
na vršku transportéru se skříňovou nástavbou. Ostré světlo výbojek
zalilo severní část vrcholku haldy o velikosti poloviny fotbalového hřiště,
namísto trávníku pokrytého drtí, z níž vyrůstaly ojedinělé břízy,
keře, kleč a traviny. Tribuny tady chyběly, ale diváci by se přesto
našli.
Špionážní družice by zachytily nejen Yinčinu vychrtlou
postavu, ale i jizvy na její černé tváři a drobné copánky, z nichž
si upletla vysoký africký účes ve tvaru homole. Naštěstí se výzvědné
drahocennosti ukrývaly v horách informačního balastu, jejichž
prozkoumání přesahovalo lidské možnosti. Drtivou většinu snímků získaných
družicemi spatřily pouze analyzační počítače a teprve potom, když
detekovaly něco zajímavého, nastoupili specialisté a provedli podrobný
průzkum podezřelé oblasti.
Bylo krajně nepravděpodobné, že by se někdo cizí staral o sibiřskou
haldu hlušiny, ale pro všechny případy se na ní hrálo satelitní
divadlo. Kameraman rozvážně obcházel přístřešek a zkoumal světelné
podmínky scény. Dva technici podle jeho pokynů rozmisťovali reflexní
stojany a upravovali clony světlometů. Šéf projektu Igor Jakut a jeho
mladý pomocník Amin Čukča přinesli z džípu zlacený hvězdný
globus posázený drahokamy, který sloužil za záminku pro jejich noční
práci na haldě. Většinu potřebných záběrů natočili už před týdnem
a stačilo doplnit je pohledy na noční oblohu, pro srovnání globusu s
originálem, a výsledek se mohl rovnou uložit na reklamní server dolu
Nastasja.
Nejdůležitější přístroj, kvůli němuž sem Yinka přijela, zůstal
ve tmě, na neosvětlené jižní straně vrcholku. Pod maskovací sítí
se tam schovával prstenec, který zdálky připomínal nízkou skruž
studny o metrovém průměru a šířce dlaně. Podpírala ho čtveřice
krátkých teleskopických tyčí s precizními mikrometrickými
servomechanismy, kterými se nastavovala jeho poloha. Momentálně byl
natočen otvorem zhruba na jihojihozápad a nakloněný o deset stupňů
nad čáru obzoru.
Pokud by někdo našel prstenec na družicovém snímku navzdory pečlivému
maskování, pokládal by ho nejspíš za pozůstatek důlní výztuže, v
horším případě za pomocný výškoměr radiolokátoru. Kdyby se však
cizí výzvědné služby dozvěděly, že do něho proudí většina
energie mohutné dieselové elektrocentrály, okamžitě by přitáhl
jejich zájem. Jeho účel proto znaly výhradně důvěryhodné osoby.
Do vnitřní strany prstence bylo zasazeno dvacet čtyři velkých
diamantů nalezených před lety při hloubení odvětrávací štoly, když
razicí štít pronikl do pravěkého pazourkového dolu, později využitého
jako pohřební komora. Ve vlhku se kosti již dávno rozpadly, stejně
tak i měděné a bronzové šperky, a z obětin zůstaly jedině kameny věnované
mrtvým na cestu do bohatších lovišť. Odborníky zarazily hlavně
diamanty, unikátní svědectví o schopnosti předků opracovávat tvrdé
nerosty. Našlo se jich čtyřiadvacet, všechny stejné velikosti a
tvaru. Každý kus vážil čtyřicet dva a půl karátu a jeho klenotnická
cena by se blížila milionu euro, kdyby ji nesnižovaly nečistoty,
nehezké šedé zabarvení a nezvyklý výbrus do oktaedru, čili
pravidelného osmistěnu, který neumocňoval optické vlastnosti.
Při analýze se přišlo na neobvyklé charakteristiky jejich
krystalové mřížky, neznámým způsobem narušené složitým pletivem
kazů, a zpráva o mimořádném archeologickém objevu skončila v krbu.
Pro jistotu, neboť trezory občas vydávají svědectví. Nedůvěryhodné
osoby, nešťastně zasvěcené do tajemství, naopak našly věčné útočiště
v pohřební komoře.
Yinka patřila k těm šťastnějším. Igor, konstruktér prstence,
se jí jednou snažil vysvětlit i podstatu jeho činnosti. Rozpovídal se
o kvantové mechanice krystalických mřížek, transformacích a interakcích
energetických polí, včetně psi-pole umožňujícího telepatii, ale
jenom zvýšil její zmatek. Ze sáhodlouhé přednášky si pamatovala
leda to, že diamanty umocňují psi-pole, podobně jako megafon mění šepot
v křik anebo fotonásobič množí fotony ze vzdálených hvězd.
Nejistoty se tím nezbavila, spíš naopak, nechápala ani megafon, natož
nějaký fotonásobič.
Bála se techniky. Vědecké objevy nemilosrdně pohřbívaly světy
zázraků vysněné předky a přetvářely je na neživé, poruchové
aparáty. Prstenec představoval analogii k magickým zrcadlům. Ta byla
mnohonásobně nebezpečnější než echoánská zaklínadla pro evokace
temných astrálních sil a nebo omamná nekromantická kuřidla. Chovala
se nevypočitatelně, vytvářela iluze a zničehožnic vybuchovala. Yinka
nevěřila, že jejich elektronická obdoba bude o něco spolehlivější.
Už kvůli původu diamantů.
Pokaždé proto přijížděla na vrcholek haldy hlušiny mezi prvními.
Tvrdila, že potřebuje čas a oheň k aklimatizování se na rušivé
energie. Igor se s ní nehádal, nezasahoval do její specializace a nechával
pro ni připravovat soukromé táboráky. Věřil její lži, kterou zakrývala
obavy ze spolupráce s přístroji, jimž nerozuměla, a především je
neměla pod úplnou kontrolou; tou primární podmínkou jakýchkoliv
psychotronických experimentů. Pokaždé hleděla do plamenů a přitom
po očku sledovala, jak technici evokují život ve svých kovových
monstrech, aby aspoň trochu uvěřila v to, že je budou stejně tak
obratně ovládat, kdyby se něco nenadále zvrtlo.
Igor na ni zavolal, že je vše hotovo. Ještě chvíli pozorovala
skomírající oheň a pak se vydala k přístřešku. Když vešla pod
jeho plátěnou střechu, která ji chránila před zvědavými družicemi,
odkopla sandály a shodila medvědí kožich, svůj jediný oděv. Nahá
usedla na připravený kulatý polštář a zaujala pozici lotosu. Přehlížela
chlípné pohledy Igora a dvacetiletého Amina. Pořád nechápali, že
miluje vzrušení, ale nestojí o muže. Nejraději by nosila výraznou
ceduli ‚Nemám zájem!' a pracovala sama někde v hluboké jeskyni, ale
bohužel její schopnosti nabývaly maxima, když seděla nahá za bezměsíčné
noci na vrcholku osamělé hory. Halda hlušiny představovala kompromis
mezi jejími požadavky a podmínkami pro činnost prstence, který se
neobešel bez podpory techniky.
"Yi, buď dnes hodnou holčičkou," neodpustil si Igor malé
napomenutí. Postavil před ni stojánek s mikrofonem a dodal: "Potřebujeme
jen údaje o zabezpečení vstupu do centrály. Zbytek zařídí naše přepadové
komando." Podíval se na ni starostlivě. "Něco mi říká, že
tentokrát to chce rychle tam a ještě čiperněji zpět. Nebudeš dnes
experimentovat, viď?"
Když kývla, nasadil jí na hlavu ovládací kroužek. Ten vypadal
jako zmenšenina velkého prstence a nejvíc ze všeho připomínal železný
obojek pro bojového psa, avšak obrácený naruby. Z jeho vnitřní
strany vyčnívaly hroty čtyřiadvaceti desetikarátových černých
oktaedrových diamantů, nově vyrobených podle jejich pravěkých protějšků.
Podobaly se originálům pouze tvarem a postrádaly jejich vlastnosti. Mírně
s nimi však rezonovaly, což pro napojení stačilo.
Když se dotkly Yinčiny hlavy, pocítila vliv intenzivního
psi-pole. Pulsovalo a palčivě bodalo skoro až na hranici snesitelnosti.
Snášela muka trpělivě, zhluboka dýchala a čekala, až se na jeho působení
trochu aklimatizuje. Jakmile nepříjemné vjemy zeslábly, začala v
jazyce svého domorodého kmene přivolávat duchy předků, živlů a
totemových zvířat. Nevěřila na ně. Dívala se na svět ryze
materialisticky a v skrytých silách neviděla nic jiného než jevy neznámé
současné vědě. Zamilovala si však nápěv evokace, kterou slýchávala
od svého otce. Uklidňovala si jím mysl a odpoutávala se od rušivých
vjemů z okolí.
Jakmile dosáhla potřebného soustředění, poslala část svého
astrálního vědomí do ovládacího kroužku a nechala se přenést do
psi-vlákna generovaného velkým prstencem. Nezažila přitom žádné
efektní lety barevnými tunely a neslyšela podmanivou hudbu sfér;
podobné iluze nechávala začátečníkům. Její mysl přešla hladce do
polosnového stavu podobného okamžiku těsně před probuzením, kdy část
osobnosti ještě dlí ve světě snů, zatímco druhá se už vrátila
pod teplou peřinu a zvědavě sleduje barvité fantazie.
Psychotronické schopnosti zůstaly lidem z archaických dob, kdy je
chránily před ohrožením. Dnes u většiny jedinců zeslábly a zmizely
pod nánosy jejich fantazie a vzpomínek. Yinka uměla potlačit vlastní
představivost a umocnit zrcadlení skutečnosti ve své mysli. Viděla
obrazy a slyšela zvuky podobně, jako jiní během toulek sny, avšak u ní
se jednalo o otisky reality. Okrajově stále vnímala vršek haldy, avšak
většina její pozornosti se toulala v psi-vlákně velkého prstence.
Pomocí něho se dostala dál, než by sama svedla. Dosáhlo přes půl
zeměkoule, ale špatně se zaměřovalo pro svůj zvlněný a nepravidelný
tvar. Občas se i samo přitáhlo k něčemu pozoruhodnému a tak se nikdy
nedalo zacílit s jistotou.
Konec psi-vlákna se tentokrát dotýkal oceánu. Měl tvar koule o
zhruba kilometrovém průměru, kterou byl vymezen prostor, z něhož
Yinka mohla bez rizika přijímat vjemy, chráněná zesílenou energií.
Přesouvala svou pozornost po hladině a hledala něco, podle čeho by určila,
kam se vlastně dívá. Zprvu nedokázala zachytit nic živého. Potácela
se mezi rybami, hynoucími v objetí nějaké chemické břečky, a svíraly
ji hrůzné pocity zmaru, ještě horší než její mučivá deprese před
seancí. Ve vodě se hemžilo cosi cizího, nějaké nezvyklé
mikroorganismy reagující na přítomnost psi-pole. Tohle ještě nezažila!
Odkud se tady vzaly?
Teprve po chvíli potlačila rušivé pocity a spatřila obrazy okolí.
Ve sledovaném místě právě svítalo a krev ranních červánků zalévala
raněnou loď, z níž unikaly chemikálie, zřejmě velmi nebezpečné,
protože kolem nacházela samou techniku. Automaty řídily šest člunů,
které budovaly norné stěny pro uzavření jedů a zamezení jejich dalšího
odnášení mořskými proudy. Pomáhala jim pětice podmořských robotů
rozprostírajících pod hladinou plastické pásy.
Yinka detekovala člověka pouze ve vrtulníku. Kroužil těsně nad
hladinou a rozprašoval na ni šedý prášek. Neuměla se napojit na
pohybující se objekt. Chtěla už marnou snahu vzdát a pokynout operátorům,
aby přesunuli psi-vlákno jinam, když vtom na samém jeho okraji spatřila
velký motorový člun. Kapitán ho neustálým manévrováním udržoval
přesně ve směru proti větru od poškozené lodi. Na zadní nástavbě
pokuřovali dva technici v oranžových gumácích a na klubku lan na přídi
seděl třináctiletý mladík v kožené bundě a vysokých okovaných
botách. Jeho přítomnost udělala Yince obrovskou radost; milovala přetvářkou
nezkalená vědomí dětí.
Dle zvyku se na chlapce napojila opatrně, i když tentokrát
nemusela. Sledoval záchranné práce jenom letmo, aby jeho táta u
kormidla neřekl, a plně se soustředil na strategickou hru na svém
laptopu. Velení virtuálním bandám ho natolik pohlcovalo, že by nepostřehl,
ani kdyby mu vpadla do myšlenek s razancí elitního komanda. Měl jich v
mysli už bezpočet. Bojoval na straně mang balancujících na vysokých
lodičkách, v krátkých sukénkách a efektních neprůstřelných
podprsenkách, které by je v realitě neuchránily ani před zásahem ze
špuntovky. Vedl je proti invazi nesnesitelně ukecaných válečných
robotů, do nichž programátoři hry zakleli extrakt vrcholné stupidity.
Nejbrilantnější proslovy robotů, kromě věčného opěvování oleje
a akumulátorů, tvořily brutální hlášky ve stylu ‚Kozy se
rozprsknou, když se useknou!'. Slaboduché a nesmyslné! Yinka to věděla,
ošetřovala zraněné ženy za jedné z mnoha afrických občanských válek.
Od té doby nesnášela surovost, ale její virtuální simulace jí
nevadily; byly pouhým stínem reality.
Chlapec ji začlenil do svého vnitřního světa a úsečně odpovídal
na její otázky, které ho vyrušovaly ze hry. Heslovitě jí řekl, že
se jmenuje Rievan Efer, podmořští roboti patří jeho tátovi Johnovi a
pomáhají likvidovat havárii lodi Sladká Isabela. Ta spalovala odpad na
širém moři a její náklad nad ránem nečekaně vybuchl. Vrtulník
shazoval kapsle s nějakými novými čistícími mikroorganismy nakříženými
japonskou genetickou firmou. Ještě se v praxi nepoužily a zde se
testovaly.
‚No nazdar!' pomyslela si Yinka. Napadlo ji vysvětlení, proč se
jí moře zdálo tak nesnesitelně cizí. V poslední době se genetici předháněli
v experimentech a usilovně se snažili oživit kdejaké pravěké
mikroorganismy. Naposledy se jim údajně podařilo vzkřísit život starý
skoro tři sta milionů let. Že by něco takového nasadili i tady? Vzápětí
bláznivou ideu zavrhla:
,To snad ne! Přece mají rozum! S nekromancií si hrají jen cvokové!'
"Yinko, potřebujeme polohu," zaslechla Igora. Vnímala ho
jako dunivý božský hlas přicházející z velké dálky. Tlumočila otázku
Rievanovi, který rychle otevřel na laptopu okno satelitní navigace a dál
drtil roboty. Odrecitovala zeměpisné souřadnice do mikrofonu, poděkovala
Rievanovi a odpojila se od něho.
Operátoři vypočetli, že žádaný cíl minuli o pouhých sto pět
kilometrů, což se dalo považovat za mimořádné štěstí. Nemuseli
znovu metat psi-vlákno a mohli jen přesunout jeho konec. Slabá astrální
stopa, zůstávající za ním při jeho pohybech, bude při stokilometrovém
přesunu relativně krátká a výrazněji ho nerozostří.
Mikrometrické servomechanismy v podpěrách prstence se daly do
pohybu. Yinka trochu oslabila svou pozornost, aby si oddechla, a nechala
se volně unášet nad tichomořskou hladinou. Když uviděla pobřeží
malého korálového ostrova, dala pokyn k zastavení pohybu, aby upřesnila
pozici. Na pláži našla několik vzrušeně debatujících lidí s potápěčskou
výbavou, zřejmě šťastných lovců pokladů, protože pod plátěným
přístřeškem leželo v cídicím roztoku několik starobylých šperků,
jimž vévodil zašlý náramek posázený osmi narudlými diamanty.
Yinka se přemohla, výjimečně si nevšímala okouzlujících
klenotů - své vášně, a zaměřila se na světlovlasou holčičku,
zhruba jedenáctiletou, která fascinovaně sledovala proces jejich čištění.
Narozdíl od Rievana se víc rozpovídala. Jmenovala se Faustina Flipper a
byla tady s rodiči a jejich přáteli. Postěžovala si, že nedokončí
výzkum staré pirátské lodě plné pokladů, protože před chvílí rádio
japonské námořní služby oznámilo, že mořský proud unáší k
jejich ostrovu vodu zamořenou jedy ze Sladké Isabely. Jejich jachta
odplula včera pro zásoby a nezůstal jim žádný člun schopný plavby
na širém moři, na němž by odvezli všechny nádherné šperky do
bezpečí.
Operátoři i z těchto skromných údajů stanovili zeměpisnou
polohu místa a upřesnili korekci natočení prstence. Tentokrát Yinka
plula nad oceánem krátce. Brzy se psi-vlákno zastavilo u mnohem většího
ostrova, ale bohužel příliš daleko od jeho pobřeží. Udílela operátorům
pokyny: "Vlevo, vpřed, mírně vpravo…" dokud se střed
psi-vlákna nedostal k americké vojenské základně rozkládající se
podél pláže. Popsala její vzhled a když jí operátoři potvrdili, že
konečně vidí žádaný cíl, pustila se do výběru vhodného vojáka,
aby na něj ukotvila psi-vlákno a zajistila tak jeho dlouhodobou
stabilitu.
Zkoumala ubikace mužstva, nezvykle luxusní; vojíni bydleli v
bytech, téměř tak přepychově zařízených, jako měla ona sama, až
na klenoty, kterých samozřejmě vlastnila stokrát víc. Vnímala plakáty
s nahotinkami, myšlenky na nahotinky, i nahotinky samotné kroutící se
pod dekami se svými milenci. Amerikáni tady měli parádní vojnu! Držela
si nadhled a pátrala po zasněné mysli nejpříhodnější pro napojení,
ale ve všech nacházela bouře nesnesitelných myšlenek, do nichž se jí
nechtělo nořit. Náhle zachytila mírné emoce. Opustila ložnice mužstva
a zamířila k vilám důstojníků, i když věděla, že ji za to bude
čekat ostrá výtka.
Kapitán Leosantal D'Icerivuethjager se při kotvení psi-vlákna
jen neznatelně zavrtěl. Před chvílí se probudil a několik rušivých
pocitů, které jím projely, se ztratilo v dozvucích přerušeného snu
o kariéře supermana. Nenechal se vyvést z míry a zachoval se přesně
podle přezdívky kapitán Zmrz, kterou ho častovali jeho kolegové, čímž
hrubě zneuctívali letitou tradici D'Icerivuethjagerů, hrdých na svá
složitá a obtížně vyslovitelná jména. Zachumlal se do deky a
sledoval dál svou milenku, instruktorku karate Jezabel Nakin, která právě
vstala a na terase před ložnicí trénovala mistrovskou katu. Cvičila s
fascinující lehkostí, skoro jako kdyby neznala gravitaci, avšak její
údery měly potřebnou tvrdost a nemilosrdně zasahovaly rozestavěné
cvičné figuríny. Skutečným útočníkům by nepochybně praštěly
kosti a bolestí se zauzlovaly nervy.
I dnes si Jezabel pod kimono oblékla neprůsvitný trikot, přestože
počasí více přálo plavkám. S krajní nechutí ukazovala svou kůži
a radši trpěla horkem. Stud si nezvykle silně zotročil její duši a
uvěznil ji v nejtemnějších puritánských dobách, takže by její
intimní chování odsouhlasil i nejzapřisáhlejší inkvizitor. Právě
tím učarovala Zmrzovi, který postelové hrátky pokládal za zbytečné
plýtvání energií a ženy nejraději obdivoval očima milovníka umění,
posuzujícího krásy světa z dostatečného odstupu.
"Kapitán se složitým jménem, přezdívaný Zmrz,"
diktovala Yinka do mikrofonu. "Přátelí se s karatistkou Jezabel.
Právě vstávají."
Nadšeně chtěla prozkoumat Zmrzovu mysl prostou emocí, ale Igor
ji zarazil: "Odpoj se! Šetři své síly."
Yinka poslechla. Pomalu se vyvlékla z psi-vlákna a sjednotila svou
rozštěpenou pozornost. Ukotvení nemohlo zůstat dlouho bez dozoru, aby
se neporušilo. Igor ihned sejmul ovládací prstenec z její hlavy a
nasadil ho Aminovi. Mladík již čekal připravený, po vzoru Yinky seděl
v lotosu, ale zcela zbytečně nahý, protože sebetlustší šaty by
neovlivnily jeho mdlé schopnosti. Dovedl akorát sledovat ukotvené
objekty a to ještě s námahou, což prokázal při adaptaci na psi-pole.
Hned se mu zrychlil dech a několikrát bolestně sykl.
Yinka si rozhýbala zdřevěnělé nohy a postavila se. Mírně se jí
točila hlava z množství psychické energie, kterou ze sebe vydala během
seance, ale jinak se cítila v pořádku. Zůstala bosá, aby si trochu
promasírovala chodidla, jen přes ramena si hodila svůj medvědí kožich.
S despektem se podívala na potícího se Amina a poznamenala: "Tohle
Ája zvládá mnohem lépe."
"Ale moc žvaní!" odsekl Igor tiše. "A proto zůstal
doma. Snad to bez něho přežiješ!"
Yinka obrátila oči v sloup, ale neměla chuť na hádky a tak bez
odpovědi vyšla z altánku. Opatrně našlapovala bosými chodidly na
studené kameny a přemýšlela, jestli někdy v životě slyšela pitomější
žárlivou poznámku. Kolumbijec Ajosan Mauroso, syn indiánského šamana,
by ji rád dostal do peří, stejně jako mnoho jiných chlapů, čímž
se jí dokonale zprotivil. Trpěla ho jedině kvůli jeho zálibě ve špercích,
ty k smrti zbožňovala, a také pro jeho dvanáctiletou dceru Akilu, s čistou
a nevinnou duší a nádhernou postavou, jakou okouzlují mladé Arabky;
tou byla po své matce, Ajosanově první lásce. Po otci, věčná sláva
Alláhovi, podědila minimum. Yinka by si přála někdy v budoucnu
porodit takovou dceru, až se rozhodne mít sama děti, a kupovat pro ni
krásné šaty a šperky.
Obloukem obešla kameramana, který vytrvale předstíral natáčení,
a zamířila do stínu u boku operátorské stanice, aby dobře viděla
souhvězdí. Obdivovala planoucí hvězdy na bezměsíčné obloze a
nechala se unášet melancholií. Žila si na Sibiři v blahobytu a beze
strachu. Na druhou stranu, za bezpečí zaplatila dost draze. Ztratila nezávislost
a otročila klanu Javenů, bývalým politikům, zločinným generálům a
gangsterům, kteří svou minulost, krutou jako osudy širé Rusi,
maskovali pod novým honosným jménem a třpytem nakradeného bohatství,
a své technické zpoždění za vyspělým světem se horečně snažili
dohnat krkolomnými psychotronickými experimenty.
"Chce tě naše paní," zavolal na ni Igor. Yinka pokývala
hlavou, dobře věděla proč. Vrátila se do altánku a vzala si terminál
šifrovače. Z jeho obrazovky se mračila Absigial Javenová, padesátiletá
vládkyně dolu Nastasja, kterou zaměstnanci uctivě oslovovali ‚naše
paní', blízcí spolupracovníci jí říkali Absigial a nejbližší přátelé
Absy.
"Ty zfetovaná gnu, šílíš? Měla ses napojit na vojína!
Proč jsi vlezla do zástupce náčelníka bezpečnostní služby?"
vyčetla jí Absy ostře, což znamenalo, že se zase tak moc nezlobí.
Kdyby se doopravdy rozzuřila, její hlas by mrazil jako absolutní nula,
teplota vesmírné prázdnoty, a její příkazy by se svými účinky
vyrovnaly dešti meteoritů.
"Promiň, Absy," řekla Yinka pokorně. Nepřekvapilo ji,
že zjistili tak snadno totožnost Zmrze. Soukromá databáze Javenů
obsahovala neskutečné množství neuvěřitelně přesných údajů, z větší
části ukradených z ruských špionážních archivů. S mírným úsměvem
doplnila: "Měl v hlavě prázdno jako každý fízl. Bude se s ním
dobře pracovat."
"Zasloužila bys být týden bez houbiček!" pronesla výhružně
Absy. "Víš přece, že Američané zkoumají psi-pole. Dosud nevíme,
jestli ho už ovládají jako my, ale školí důstojníky, aby poznali,
když se dostanou pod jeho vliv. Zejména teď, kdy nedávno chytili
ukrajinskou telegnostičku napojenou na člena generálního štábu
NATO!"
Yinka už věděla, že jí neposlušnost prošla a její dávka oblíbených
snových drog nebude omezena. Jak se právě ukázalo, americký výcvik
za moc nestojí, neboť Zmrz nic neodhalil, což byla rovněž pozoruhodná
informace.
"Yi, moc riskuješ!" vyčetla jí Absy mateřským tónem.
Obrátila pohled k Igorovi, který mlčky čekal vedle Yinky, a chladně
mu rozkázala: "Žádné experimenty! Zjistit zajištění u vstupu S
a poté ihned přerušit kontakt. Nechci tady americké rakety! Máme
jediný prstenec a když o něj přijdeme, neseženeme diamanty na další!"
"Rozkaz, moje paní," řekl Igor komisně. Hned po skončení
spojení udělal útrpný obličej nad obavami, které považoval za zbytečnou
fobii. Sibiř zabírala třináct a půl milionů kilometrů čtverečních,
tedy o polovinu víc než celé slavné Státy, a vyhledat na družicových
snímcích jeden zahradní altán, to by dalo pořádně zabrat i hodně výkonným
analyzátorům.
Yinka se na Igora zle podívala, aby mu dala najevo, že nesdílí
jeho názor. A měla pádné důvody. Seznámila se s Absy v nemocnici,
poté, co jedna americká raketa vypálená jako odveta za teroristický
útok, zabloudila a vybuchla v blízkosti výletního autobusu. Zjizvila
Yinčinu tvář a Absy sebrala nohy a jediného syna.
"Yinko, neškleb se, pěkně jsi nám to zavařila!"
vytrhl ji Igor ze vzpomínek. "Zmrz nasedá do džípu. Prdlej Amerikán!
Má to do práce pár kroků a jezdí autem," zalomil rukama. "Půjde-li
do centrály přes vrátnici, můžem to zabalit! Z důstojnického
parkingu musí kolem baráku ke vstupu S pro mužstvo. Ten má
elektronickou kontrolu. Rozumíš?"
Yinka poslušně kývla, dnes se už nazlobila dost a tak se raději
zdržela uštěpačných poznámek. Shodila ze sebe kožich a zaujala
pozici lotosu vedle zpoceného Amina. Igor jí předal ovládací prstenec
a natočil mikrofon před její pusu.
Když se napojila, Zmrz právě startoval motor. Využila jeho
smyslu pro povinnost a začala mu jemně vsugerovávat, že už dlouho
neprověřoval vstup S. Uspěla přímo ukázkově. Když parkoval džíp,
pokládaný za odznak svého postavení, v duchu si vyčítal zanedbávání
prověrek eska a po vypnutí motoru nadiktoval do svého osobního logu
urgentní poznámku, že musí co nejdříve vypracovat harmonogram jeho
kontrol a vyhotovit zápis o té dnešní.
Yinka ohlásila, že se ovlivnění objektu podařilo, a vysvobodila
se z prstence. Tentokrát Zmrze převzal sám Igor. Nepředstíral žádné
mistrovství a neobtěžoval okolí pohledem na svou bříškatou,
povadlou postavu. Zůstal v šatech, seděl v obyčejném tureckém sedu,
nicméně ve velmi hluboké koncentraci, a diktoval popisy Zmrzovy činnosti;
samé vojenské detaily, jimž Yinka nerozuměla a ani ji nezajímaly. Pro
ni úkol skončil. Jakmile Zmrz projde eskem, může se psi-vlákno zrušit,
což Igor zvládne sám. Zbytek bude záležet na výsadku, který navštíví
základnu po setmění. Krátce prohlédla stav Amina. Klučina ležel vyčerpaně
na zemi jako pravý začátečník. Neuměl ještě šetřit síly, do všeho
dával zbytečně mnoho úsilí a brzy se unavil.
"Yinko, máš si vzít prstenec!" zavolal na ni kameraman.
Otočila se. Igor cosi zmateně šeptal do mikrofonu. Zatřásla Aminem,
aby jí pomohl. Když se mladík vrávoravě zvedl na nohy, s obavami se
posadila na polštář. Tohle ohlašovalo malér!
"Uvnitř je něco jiného, než nám hlásili špehové,"
sykl Igor, když ho Amin osvobodil od prstence. "Zjisti účel základny."
"Zkusím to," špitla. Počala přijímat vjemy od psi-vlákna
a dívala se očima Zmrze. Ten procházel něčím podivným. Rozhodně nešlo
o sklady telepatických zaměřovačů ponorek. Vnitřek připomínal
abstraktní počítačové pracoviště. Navíc vojáci, teoreticky
Zmrzovi podřízení, ho vůbec nezdravili. Měli sundané kabáty
uniforem, rozepnuté košile a vyhrnuté rukávy a chovali se jako obyčejní
civilisté. Že by celá základna znamenala kamufláž pro něco jiného?
Luxusní ubytovny mužstva by tomu nasvědčovaly.
Nemohla se Zmrze zeptat přímo na účel budovy. Kdyby se mu v
mysli objevila dotěrná otázka na věc podléhající zvláštnímu
utajení, ihned by rozeznal cizí zásah. Čekala na vhodný okamžik a
mezitím zkoumala slabé vjemy, které vnímala na pozadí, podobně jako
před seancí. S ostrovem rozhodně bylo něco v nepořádku; buď se někde
poblíž vyskytovala výrazná geopatogenní zóna, a nebo silný telepat.
Občas popsala přístroje, kolem nichž Zmrz procházel. Operátoři
nejspíš padali do mdlob z jejích formulací - zakulacená krabice se světýlky,
blyštivá koule a nad ní čočka, rukavičky s drátky, ovál vypadající
jako rozpárané kuře - jenže lépe to neuměla. Možnost dotazu se jí
naskytla až v okamžiku, kdy Zmrz došel k výtahu, stiskl přivolávač
a čekal na kabinu. Yinka mu položila logickou otázku: ‚Kam?'
Vzápětí uslyšela jeho podvědomou odpověď: ‚Na dozor
expertoru.' Zopakovala to operátorům a udělala nový pokus: ‚Zas bude
nuda.'
Zmrz zívnul, vstoupil do kabiny a pomyslel si: ‚Hlídat data je
otrava.'
‚Jezabel se taky nudí,' pobídla ho k dalšímu hovoru. Zmrz si
povzdechl: ‚Informatiky karate nezajímá. Cvičí kvůli kondici.' Vzápětí
se zarazil a zrcadlo na zadní stěně kabiny odráželo jeho zamračenou
tvář. Zauvažoval: ‚Dnes jsem mimo formu. Proč o tom vlastně přemýšlím?'
Prudce stiskl tlačítko s označením první patro. Výtah se překvapivě
rozjel směrem dolů, a ještě rychleji než zdviže v mrakodrapech.
"Odpoj se. Nemá cenu pokračovat," zaslechla Igorův
hlas. "Bude to expertor, prototyp supertajného počítače pro
inteligentní ukládání dat a jejich analýzu. Maskují ho za výcvikové
středisko. Jo, zlatá rybka, ale příliš velká na náš slabý vlasec
a prťavý háček."
Yinka kývla. Zmrz stejně něco tušil a nemohla mu klást další
otázky. A navíc ty divné vjemy na pozadí! Měla dojem, že se blíží
ke dnu moře. Klesla už nejméně o sto metrů, kamsi do podloží
ostrova. Nechápala, proč vojáci budují bunkry v takových hloubkách.
Ze zvědavosti se rozhodla vyčkat. Kabina začala brzdit a po chvíli
Zmrz vystoupil z výtahu do šedé betonové chodby nějakého podzemního
bunkru, plného podivných aparátů podobně jako v sálech nahoře. Škoda,
pro ni nic zajímavého.
Zrušila ukotvení psi-vlákna a chtěla dát pokyn k jeho stažení,
když opět zaznamenala blízkost druhého telepata, ale nikoliv člověka.
Vnímala jeho zoufalou prosbu o pomoc. Věděla ze svých zkušeností, že
někteří mořští tvorové disponují psychotronickými schopnostmi
stejně mohutnými jako jejich těla. A zvířata uměla v obávané lidské
smečce vyhledat soucitné jedince a uchýlit se v nouzi pod jejich
ochranu.
"Čekejte!" sykla Yinka pokyn operátorům a přesunula se
ve směru výzvy. Tvor ji táhl k sobě. Nechala se jím vést a zkoumala
jeho mysl, ale neobjevila v ní žádnou výraznější inteligenci. Měl
mozek zhruba na úrovni delfína či opice, rozhodně nic vyššího.
Vynikal jedině v psychotronice, kterou využíval pro svou obranu a k
lovu. A také k orientaci. Postrádal oči, neboť ty potřebovaly světlo
v hlubinách chybějící, a kdyby si svítil sám luminiscencí, jako jiní
hlubinní tvorové, hůř by se skrýval před svými nepřáteli.
Tvor nabídl Yince své telepatické vidění. Snažila se
zorientovat se v něm, ale ztrácela se v jeho komplikovaném obrazu okolí,
složeném z desítek fragmentů podobně jako abstraktní koláž. S bídou
rozeznala tyče jakési klece a posléze zámek na vratech ke svobodě.
Telekineze jí ale nikdy pořádně nešla. Pohnula sice s ledasčím,
shodila třeba květináč, rozbila lustr, ale předmět, s nímž si
doopravdy přála manipulovat, obvykle zůstal na místě. Na dálku by si
na takový experiment netroufla.
"Yinko, můžeme už stáhnout vlákno?" zajímal se Igor.
"Ještě ne!" odsekla a přemýšlela, jak pomoci tvorovi.
Bytostně nesnášela zvířata v klecích a sympatizovala s ním i ze vzájemné
soudržnosti mezi dobrými psychotroniky. Každý občas potřeboval cizí
pomoc a ji mnohokrát spasila zvířata, dokonce i rostliny, když se
hroutila vyčerpáním a nutně potřebovala energii. A houbičky pečovaly
o její dobrou náladu skoro pořád.
"Nay-mi-go," vydal tvor ze sebe; snad mu kdysi tak nějaký
člověk říkal, nebo šlo o pojem schovaný v jeho dědičné paměti.
Rozhodla se poskytnout mu energii bez ohledu na trest, který ji za to
bude čekat. Odhadovala to nejméně na měsíc bez drog a možná i rande
s nefalšovanou ruskou knutou. Vyhrožovali jí s ní už dlouho. Věděla
však, že vše ve zdraví přežije a později se od Absy dočká i
honosného dárku na usmířenou. Byla nejlepší ze všech a prakticky
nenahraditelná.
"Ber!" vybídla zvíře. Narušila obal vlákna a
prorazila v něm otvor. A
BSY BUDE ZUŘIT! Tvor začal lačně čerpat psychickou energii a vysával
ji tahem výkonné vývěvy. Z dálky se ozvalo zavytí elektrocentrály,
jak skokem stoupl odběr energie. Yinka sledovala zámek na vratech. Rozlézala
se po něm chobotnice jemných prasklin, brzy ho celý pohltila a kov se
rozsypal na úlomky, které zvolna klesaly podél tyčí klece ke dnu.
Cesta se uvolnila.
"Yinko, co se děje?" zazněl poplašený hlas Igora.
"Někdo tě saje?"
"Obal vlákna narušen! Nehýbat s ním!" nakázala Yinka,
odpojila se od tvora a začala opatrně utěsňovat otvor. Šlo to pomalu.
"A proč? Vždyť je vlákno odpojené," divil se Igor
nechápavě a jeho pitomá poznámka zněla Yince jako pohřební píseň.
Její nejhorší obavy ze spolupráce s technikou se právě staly skutečností.
Netrpěliví operátoři neuváženě pohnuli s psi-vláknem a jeho narušený
nestabilní konec se začal divoce svíjet ve stopě svého předchozího
přesunu.
Yinka se skokem vrátila k Zmrzovi. Viděla ho, jak se instinktivně
vrhá pod stůl, aby se uchránil před sprškou střepů valících se ze
zářivek, drcených přívalem energie prýštící z proděravělého vlákna.
Od Zmrze byla vzápětí mrštěna zpět k Faustině na ostrově pokladů.
Holčička vytřeštila oči na náramek potopený v cídicí chemikálii
- jeho diamanty slabě zářily. Vyjekla úžasem, sepjala ruce a padla na
kolena jako při spatření znamení z nebes. Hned nato se Yinka ocitla u
Rievana poblíž Sladké Isabely a moře kolem ní ihned zezelenalo, jak záhadné
čistící mikroorganismy lačně čerpaly životní sílu. TOHLE
NEDOPADNE DOBŘE!
"STOP! IDIOTI!" zavřeštěla a děsem v hlase překonala
i nebohé oběti v populárním hororu Misogyn a zlostným výrazem ve tváři
jejich šíleného lovce. Ve vzteku sáhla po telekinezi, aby se
osvobodila od ovládacího kroužku. Uspěla! Cosi prasklo a kroužek odlétl
od její hlavy. Prchala jako srnka přes teritorium vlků po tenké stříbrné
nitce spojující její astrální část s fyzickým tělem, řítila se
prostorem lisovaná na velikost atomu, až nakonec všechny iluze konečně
zmizely, její rozštěpená mysl se vrátila pod altánek na haldě hlušiny
a Yinka měla nad sebou opět kontrolu.
Zlostí bez sebe se chystala vlítnout na operátory v transportéru
a zfackovat tu bandu onanistů, až jim budou lítat zuby. Vtom si uvědomila,
že nedýchá, a její temperament odumřel jako rozmáčklá moucha. Vůbec
nic v jejím okolí se nehýbalo, jako kdyby se ocitla uvězněná na
fotografii, jako kdyby se její svět zastavil v nulovém čase. Neslyšela
žádné zvuky, necítila pachy, nemohla pohnout tělem a neposlouchaly ji
ani oči. Strnule se dívala vpřed, podobna kamenné soše.
Na levém okraji svého zorného pole spatřila zvětšující se záři.
Zpod transportéru vyvěral žlutorudý oblak a pomalu se k ní blížil.
Brzy pocítila jeho spalující žár a pochopila svou hořkou situaci. V
zamrzlém čase, v němž vnímají okolí umírající, sledovala výbuch
autodestrukčního zařízení nainstalovaného přeopatrnou Absy.
Telekinetický experiment fungoval opět napůl, jako celé její
psychotronické nadání. Smetla si ovládací prstenec z hlavy, ale současně
ovlivnila i roznětku nálože a proměnila haldu hlušiny ve svou obětní
mohylu. Bylo již na vše pozdě a hořce želela, že příliš odkládala
porod a nezůstane po ní žádný další život. Myslela na poslední děti,
které spatřila; na půvabnou Akilu, na Faustinu opojenou klenoty a na
Rievana zuřivě tříštícího virtuální roboty.
Vtom postřehla slabý dotek vědomí mořského tvora a jeho tiché
volání nay-mi-go. Sledoval ji myšlenkami až sem a zmatený vývojem
situace vnímal její poslední vzpomínky s hlubokým soucitem a
bolestnou lítostí, že pro svou zachránkyni nemůže vůbec nic udělat.
Hořela a nenáviděla všechny stroje světa.
Příliš hluboký pohled
Nebaví mě věčné běhání za signálem. Pouze hvězdné tele mě vždy plně uspokojí! [star.tele.com]
Strojník Ivan Dvanov přežil výbuch jako jediný.
Zachránilo ho, že elektrocentrála, o kterou pečoval, stála kvůli hluku daleko od transportéru,
v malé prohlubni u severního okraje vrcholku.
Tlaková vlna ho srazila dolů, skutálel se po úbočí haldy a zastavil na keřích o padesát metrů níže.
Po minutě zápolení se sypkou zeminou se vyškrábal nahoru a užasle se díval na dohořívající trosky.
Zúčastnil se několika lokálních válek a zachoval se chladnokrevně.
Elektrocentrála kupodivu pořád pracovala a z přepálených kabelů sršely dlouhé
namodralé jiskry. Uzavřel přívod nafty do jejího vstřikovacího čerpadla a když se
zastavila, prohledal celý vrcholek a úbočí haldy s pistolí v jedné a světlometem v
druhé ruce. Kamarádi nepotřebovali jeho pomoc. Leželi zohavení žárem a jejich
pokroucená černá těla identifikoval se značnými obtížemi. Okouzlující Yinka Owino
se změnila v hororovou mumii a důkladně zacloumala i jeho otrlým žaludkem. Vedle
ní spatřil pohozený kovový prstenec, který vypadal jako nějaká atrapa z natáčení
reklamy. I ten měl nevábný vzhled. Špičaté drahokamy zasazené do jeho vnitřní
strany byly černé, zcela beze světla, slepé jako Yinčiny oční důlky děsící svým
přehlubokým pohledem.
Ivan dlouze zkoumal podivný předmět. Nedokázal odtrhnout oči od černých
hrotů, které čněly dovnitř jako na trestném obojku pro vzpurného zajatce. Nakonec
neodolal a zvedl ho. Ihned prstenec zase pustil a zlostně mával popálenou rukou.
Proklel svou pitomost a rozběhl se k vzdálené příjezdové cestě, kde parkoval Igorův
džíp. Husté porosty vůz uchránily; zůstal nepoškozený, až na trochu odřeného laku a
prasklé boční okno.
Ivan otevřel přední dveře a vysunul satelitní mobil z úchytu na čelním panelu.
Když chytil signál, stiskl předvolbu na centrálu Nastasji. Tu vzápětí zrušil prudkým
úderem do tlačítka Stop. Zmocnila se ho deprese plná zklamání a hořkého
nedocenění. Přežil svoje kamarády jedině kvůli tomu, že mu nevěřili. Nechali ho
čekat u elektrocentrály, aby nic neviděl. Tajili před ním i účel stanice v transportéru.
Celé noční natáčení vypadalo hodně podivně a mohlo by mu přivolat lepší osud než
věčné války sibiřských gangů, v nichž ho časem zastřelí, bude-li mít hodně štěstí a
nepadne do zajetí konkurence.
Riskl to. Naťukal číslo, které se dozvěděl docela nedávno. Když se mu
přihlásila službu konající operátorka, oznámil jí svoje krycí jméno. Stručně popsal
událost, jíž se stal svědkem, a odpověděl na upřesňující otázky. Poté doběhl k
dohořívajícímu transportéru a vrhnul satelitní mobil do největšího žáru. Sledoval, jak
se taví, až z něho zbyly neidentifikovatelné škvarky. Poté se vrátil k džípu.
Když ujížděl strmou cestou vedoucí po úbočí haldy, aby osobně nahlásil
neštěstí, svíral mezi rty miniaturní svatou ikonu, kterou nosil na krku pro štěstí, a
modlil se za zdar své první zrady. A přitom horoucně doufal, že jeho paní Absigial
Javenová si vzpomene na udatnost, kterou mnohokrát prokázal v bitvách s jejími
nepřáteli, a bude k němu milosrdná, kdyby mu osud nepřál.
